3.října 2006, Divadelní noviny
Je to s podivem, ale zatím to vydržela! Od sedmi ráno natáčí televizní seriál, přes den zkouší v divadle, večer má představení a po něm jde zpívat na ples nebo jinam. Daniela Šinkorová vyběhla v čtrnácti z Nitry a ještě se nezastavila. Cestou se perfektně naučila česky, napsala diplomku o Barbře Streisandové, sebrala dvě ceny Thálie, míchala koktejly v nočním baru a stala se gynekoložkou Gitou, primářem Sovou 21. století.
Budu vám u toho kouřit, nevadí?
Ale. Co by na to řekla doktorka Gita?
Jinou nectnost nemám, takže dráždím bulvár.
Byla jste někdy zraněná?
Myslíte fyzicky? Poranila jsem si na Kočkách meniskus - po osmnáctém čísle jsem zjistila, že mohu stát jen na jedné noze, slzela jsem bolestí, zbývající tři čísla jsem odtrpěla. Na měsíc jsem vypadla z provozu. Nerada na to vzpomínám. Ačkoli Kočky se všude na světě hrajou na speciálním měkčeném povrchu, my jsme, asi aby produkce ušetřila, dvě a půl hodiny lezli po čtyřech po dřevěných fošnách. Nakonec jsme stejně skončili předčasně. Asi čekali, že bude chodit víc lidí. Když chtěl producent v září zahájit oprašovačky, lidi se vzepřeli: nebudeme zkoušet, dokud nedostaneme zaplaceno. A nedostali. Takže pan Aubrecht vyhlásil krach. Je mi to líto. Bylo to krásné a mezinárodně uznávané představení.
Máte ráda zkoušení?
Je samozřejmě nutné, ale cítím, že skutečná práce začíná až na generálce, kde k tomu přidám dalších čtyřicet procent. Teprve z reakcí lidí víte, kdy přidat, ubrat, přizpůsobíte tomu tempo. A publikum vás inspiruje, často až s ním přijdu ještě na nová řešení.
Měl jsem pocit, že muzikál má pevnou stavbu, se kterou nelze hýbat.
Jsou »tzv. muzikály«, ve kterých se jenom zpívá; jsou takové, kde se jen hraje a tančí, jsou i takové, kde se kombinuje činohra se zpěvem, ale já jsem se vždycky snažila účinkovat v těch typech muzikálů, kde byly zastoupeny všechny tři složky - zpěv, tanec, ale hlavně činoherní herectví. Kočky, Kabaret, Někdo to rád horké, Sweet Charity Chicago, Hair……
Zažila jste extrémní zkoušení, o němž jste si myslela, že ho nedokončíte?
To byly právě Kočky. Příšerné, nejdelší zkoušení v mém životě. Soukromá produkce, která byla v časovém presu, zavedla téměř otrokářské, dvoufázové zkoušení od rána do večera, v němž byla pouze půlhodina na oběd. Dopoledne jsme pracovali s režisérem, odpoledne se drilovala choreografie, následovaly zkoušky s orchestrem a končilo se večer třeba nahráváním ve studiu.
Jsou Cats těžší než jiné kusy?
Každopádně od herců vyžadují velkou univerzálnost. Kde jinde se vám stane, že i ve vzduchu, při složitých zvedačkách nebo skocích musíte neustále tělo formovat do podoby kočky a pouze pomocí pantomimy, zpěvu a tance předat divákovi příběh. A navíc mít na sobě teplý kostým, v němž z vás po třiceti vteřinách stříká pot. Byla to škola, jak šetřit síly a jak se třeba nalíčit, aby vám make-up přes potoky potu vydržel celé představení. Navíc Webberova hudba je velice těžká, chce po zpěvácích tři oktávy při náročných fyzických výkonech, kde nejdelší číslo, teď se podržte, trvá sedm minut bez přerušení. To je jako běhat závodně stovku.
Zlomila jste bolest vůlí?
Jednoho dne, totálně vyčerpaná, jsem si dala schůzku s choreografem Pavlem Strouhalem. Že už nemůžu. Objednal mi panáka, stojím o tebe, poprosil, potřebuju tě. A bylo to. Člověku vlastně stačí hrozně málo, aby dokázal sám sebe překonat…
Vy jste se v dívčím věku uplatnila v nějakém sportu?
Závodně jsem plavala, kdysi jsem snad platila za talentovanou skokanku do dálky.
Váš kolega Roman Vojtek prý dělal sportovní gymnastiku, kde ho týral trenér. Měla jste i vy svého tyrana, který vám násilím vštípil pohybový základ?
Odmalička mě přitahoval tanec, zkoušela jsem to i na špičkách a krvavé prsty u tyče byly něco běžného. Nechala jsem toho ve chvíli, kdy se ukázalo, že bych byla přece jen kulatější baletka, než je obvyklé. Pak jsem chtěla studovat lidové tance, ale v roce, kdy jsem se hlásila, toto oddělení zrušili. Týden jsem zkoušela i moderní gymnastiku, ale když přišly rozsahové zkoušky a mně se nedařil rozštěp s položením hrudníku na zem - tzv. placka, šlápla mi trenérka násilím na hřbet. Tu placku jsem nakonec udělala z vyděšení; poprvé a naposled ve svém životě. Pak jsem se šla ze šoku vyzvracet na záchod a zpátky už se nevrátila.
Proč?
K něčemu takovém musíte mít dispozici, vrozený kloubní rozsah. Mě ten systém prudil, nemám ráda násilí. Mám radši pozvolný růst a postupné korekce; prostě evoluční rozvoj.
Zbyl vám alespoň tanec?
Jasně. Viděla jsem se ve starší sestře, chtěla jsem soutěžit jako ona. Dělala jsem standardní tance i latinu, jenže ve čtrnácti jsem byla malá, tlustá, blonďatá a brýlatá. Nikdo se mnou nechtěl tančit. Všichni byli o tři roky starší a kluci chtěli hlavně navazovat přátelství s děvčaty. Když jsem pak konečně dostala ve společenských tancích tu nejvyšší třídu, dostala jsem se na JAMU a měla jsem už jiné priority. Mimo jiné jsem objevila step a moderní tanec.
Jak vidno, muzikálové herectví v sobě snoubí hned několik specializací, většinou dost bolestivých.
Nelíbí se mi, když se muzikál vyděluje z činoherního herectví. V činohře je přece taky dril a technika. Velcí herci jsou dobří proto, že dokážou třeba rozbrečet publikum, aniž by oni sami uronili jedinou slzu…
Nechci se hádat, ale mnoho výborných herců neumí zpívat a tancovat.
Taky proto jsou to herci a ne muzikáloví herci! Je pravda, že u konkurzů člověk najde přírodní talenty, kteří ale nebývají kompletní. Slyšela jsem zpívat kluka tak, že jsem se z toho skácela, tančil obstojně, protože prodělal nějakou průpravu, ale neuměl hrát a když pronesl slovo, musela jsem se smát. Chyběla mu ta třetí složka. To pak vždycky cítím zadostiučinění, že má škola funguje, protože jestli baleťáci mají krvavé prsty, my měli krvavá těla i duši.
Myslíte na JAMU?
Ano. Mé předurčení bylo dané, když jsem studovala na konzervatoři hudebně-dramatický obor, ale skutečnou hereckou práci směřující k muzikálovému ideálu jsem zažila až na JAMU, na muzikálové větvi. Začínali jsem v sedm ráno a končili v osm večer. Neskutečná dřina. Ale taky pohoda a domácká atmosféra. V ročníku nás bylo jenom deset. Kantorům jsme tykali a chodili se k nim domů ještě po vyučování dívat na video na slavné muzikály.
A tím mocným inspirativním zážehem pro vás byl…
Barbra Streisandová. Psala jsem o ní diplomovou práci.
Funny Girl?
Je to paradox. To je její největší role, dostala za ní Oscara, ale já ten film viděla až pět let po škole.
O čem jste tedy psala?
Psala jsem o třech největších hvězdách muzikálu: o ní, o Lize Minnelli a o Shirley McLaine. Barbra je výjimečná i v tomto kontextu. Dokáže podat píseň jako příběh, jako zhuštěnou činohru. Sestra, která jezdila po světě po závodech, mi vozila kazety s jejími filmy. To byla veliká škola. Snad i v tom, že jsem si musela cosi - jakýsi směr - zformulovat.
Měla ta práce nějaký závěr?
Snad jedině v duchu: k čemu všemu by měl každý, kdo chce dělat muzikál, dospět.
Povedlo se?
Jsem deset let ze školy, můžu mluvit jen o »posunu«. A ten je markantní. Mám praktické zkušenosti, které mi dovolí nevnímat jen samu sebe. Na jevišti jsem se naučila registrovat okolí, kolegy, světla. Veškeré technické problémy vyřeším daleko dřív. Dokážu třeba choreografovi přinést nápad a umím si stát za svým. Vím, že tahle zvedačka zabírá víc než jiná, a já ji umím.
Chtěla jste studium na JAMU někdy vzdát?
Milionkrát. A jednou vážně. Chodila jsem tehdy s Romanem Vojtkem, kterému umřel tatínek. Byla to strašná rána. Jeli jsme zařizovat pohřeb a nedostavili se na domluvené vystoupení na brněnských veletrzích. Dostala jsem od školy zákaz hrát rok v divadle, musela jsem odmítnout dvě hlavní role - mimo jiné mi utekla Hello Dolly v Národním divadle v Brně. Připadalo mi to nespravedlivé, zbytečný trest… A to jsem snášela velmi špatně.
Dostala jste jinou šanci?
O pár let dřív mi děkan poskytl výjimkou, když si mě Jozef Bednárik vybral do Grandhotelu. To bylo mé první velké divadlo. Navíc šlo o velmi prestižní představení se Soňou Valentovou a dalšími velkými herci. Bednárik ze mě asi vytřískal opravdu hodně, protože když jsem šest let na to dělala konkurs na Pomádu, režisér Jano Ďurovčík řekl jenom: Vy jste Lienka z Grandhotelu? Tak vás beru, už nic nemusíte dělat.
Pocházíte z Nitry, ale konzervatoř už jste studovala v Bratislavě. Přišla jste do velkého města sama?
Sama. Bylo mi čtrnáct. Bydlela jsem na internátu s pěti holkama.
O čem jste snily?
O klukách? Ani nevím. Snažila jsem se žít ze dne na den, nasávat všechno jako houba, ale fakt je, že jsem strašně chtěla jít studovat do USA. To byl můj velký sen.
Byla ve hře nějaká konkrétní škola?
V katalogu uměleckých škol jsem si vybrala Academy Of Art v Massetchussets, kde bydleli naši známí. Měla jsem tedy kde bydlet. Nakonec se ale ukázalo, že semestr stojí osm a půl tisíce dolarů. Na to jsme neměli.
Co vás na tom tak lákalo?
Chtěla jsem zkusit dělat tuhle práci na otevřeném trhu, poznat konkurzy jako z Chorus line, poznat, jak funguje systém tam, kde muzikál vznikl. V čem vůbec spočívá ten klíč k tomu, že je to tam tak jiné než tady. Upřímně řečeno, ta touha odešla až teď, poté, co jsem si v Praze dost těžko vybudovala jakousi »pozici«.
Pouštěli vás rodiče z domova s lehkým srdcem?
Jsem Kozoroh, jsem zvyklá být sama, odmala jsem prosila rodiče, aby mě nechávali doma samotnou, že si vystačím. Fakt je, že táta apriori nechtěl, abych byla herečka. Byl to matematik s exaktním myšlením, který měl navíc doma manželku, loutkářku. Věděl, že když má před premiérou, nepřijde třeba vůbec domů, že je nervózní, že jsou v divadle vztahové problémy, které nelze striktně vyřešit, které není možné nacpat do krabičky a zhodnotit stejně tak jako jevištní výkony. S tím se neuměl smířil a myslel si, že budu nešťastná.
Kdy změnil názor?
Když měl Grandhotel po premiéře, která se povedla, začala »vlna Lienky« - všude o mě vycházely velké články. Jednou jsem za ním přišla do práce, asi aby mi dal padesátku na zmrzlinu, a on tam měl jeden z těch článků s fotkou zvětšený a zarámovaný. Beze slov jsem pochopila, že je na mě hrdý.
Když jste přišla do Prahy, měla jste nějaký plán, jak ji dobýt?
Můj plán byl dělat muzikál a být spokojená. Byla jsem připravena hodně makat. Získala jsem roli v Draculovi, kde jsem dělala v company.
Jak jste snášela fakt, že v brněnském Národním hrajete hlavní roli a v Draculovi jste neviditelná někde v pátém plánu?
Tak pochopitelně že mi to bylo málo. Company v soukromé produkci je jenom stroj, který režisér posouvá jak panáčka na šachovnici. Bednárik ale byl jediný režisér, který uměl jména všech sto padesáti komparsistů, dokonce i technikářů během prvního týdne. Muzikál velikosti Draculy je obrovská mašinerie, kde není prostor pro samostatný příběh jednoho každého ve sboru.
Nebála jste se, že v něm uvíznete napořád?
Ani na vteřinu, já měla v hlavě, že v Brně hraju hlavní role, že mám »nastudováno« ze školy a že se to jenom musí prolomit. Draculu jsem brala jako příležitost, jako most do pražského povědomí. Byla jsem sice jenom kolečkem v soukolí, ale stála jsem za Lucií Bílou, Jirkou Kornem, Danem Hůlkou. A to byl tenkrát pro studentku velký zážitek. Navíc kolem Draculy se rozpoutala hotová mánie, lidi na představení chodili třeba sto padesátkrát, holky omdlévaly. Všichni jsme se cítili být tak trochu hvězdy. A pak jednoho dne za mnou přišel Jirka Korn a řekl mi, s tebou bych chtěl dělat Cabaret, chceš, nebo ne? Byl to šok. Ze dne na den mě vytáhl nahoru mezi Gotta, Vondráčkovou, objeli jsme společně republiku.
Proč si myslíte, že si vás Korn všiml v neviditelné roli?
Možná proto, že jsem paradoxně jediná ze všech měla vysokoškolský diplom na muzikál a třeba to bylo vidět… ale hlavně: s Danem Hůlkou a Tomášem Traplem se přišli podívat na premiéru Sweet Charity.
Nebyl v tom i kus štěstí?
Určitě! Ale snažím se chodit mu naproti. Tím, že budu připravená. Lidé z brněnského Národního divadla mě museli vidět v Grandhotelu, aby mi dali roli, anebo jsem prošla třemi těžkými koly na roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Až pak se roztočila kola.
Bylo těžké aklimatizovat se v hlavním městě?
Nejsme bohatá rodina a Praha je stokrát dražší než Nitra. Naši mi zpočátku posílali peníze a já se k nim jednou za měsíc přijela najíst a vyprat si. První podnájem byl suterén s mřížema za šest tisíc a já byla bez peněz, protože když se v Čechách zkouší muzikál, jste tři měsíce bez příjmu.
Nedostanete zálohu?
Ne, a taky se stalo, že Dracula měl tři alternace a dva týdny před premiérou obsazení C vyhodili, aby snížili náklady. Ti lidé dva a půl měsíce dřeli zadarmo a nevrátilo se jim nic. I s tím musíte počítat. Když se zkoušely Vlasy, už jsem bydlela sama a neměla se s kým dělit o podnájem. Takže jsem šla pracovat jako servírka do baru. Musela jsem to udělat i z důvodů duševní hygieny. Večer jsem hrála, spala jsem do dvou odpoledne, pak jsem přežívala do pěti a to byl strašný stereotyp. Řekla jsem si, musím dělat něco rukama a přemýšlet o jiných věcech. Něco nového se naučit.
Většina velkých muzikálových rolí současnosti má svůj předobraz ve slavném filmovém zpracování. Povzbuzuje vás to, anebo drtí?
Tahle otázka se v mém případě týká Adiny Mandlové v Kristiánovi, Zety-Jones v Chicagu, Lizy Minnelli v Kabaretu a Sugar, tedy Marilyn Monroe v Někdo to rád horké. Kristiána jsem začla hrát filmem nepoznamenaná. Jsem Slovenka, nejsou to mé kořeny, takže jsem k tomu přistoupila jen jako k roli a DVD s filmem jsem dostala až na premiéře. Když jsem ho viděla, uvědomila jsem si, že ta hra je tak přesně napsaná, že jsme s Lumírem Olšovským směřovali ke stejným významům i podání jako filmoví herci.
A Chicago?
Film měl premiéru později než naše představení, a upřímně řečeno, zklamal mě. I když se mi líbila Zeta, příběh byl oholený až na kost. Na divadle je příběh epičtější a já jsem měla víc prostoru. Při natáčení je na jednu scénu týden, jede se na playback, dynamice tak jako v hudebním klipu pomáhá střih. Já mám tři minuty na to přesvědčit lidi, že s ní mohu soupeřit. Dělala jsem mlýnská kola, ekvilibristické číslo s kloboukem a hůlkou, ale stejné to být nemůže.
A Kabaret?
Hodnocení naší profese je velmi subjektivní. Někdo si v roli Sally nedokáže představit nikoho jiného než Minnelli. Někdo říká, že je Liza ošklivá a že přehrává. Každopádně, nikdo nemůže být Liza Minnelli. Vyrovnávám se s tím tak, že nikdo nebude ani Šinkorová. To nelze zopakovat. Musím to hrát, jako bych v tom Berlíně byla já. I já mám přece šanci, že divák pochopí můj výklad té role, přijme mou osobnost a naše energie se protnou.
Hovořili jsme o neseriózních producentech. Taky jste se spálila?
Dodneška jsem nedostala zaplaceno za Misi s Danielem Hůlkou, nedostala jsem zaplaceno ani za Pomáda show, kdy jsme zkoušeli tři měsíce a vyprodali haly pro osm set lidí. To vás fakt naštve. Dluží mi i drobnou částku za Cats.
Může herec něco dělat?
Nic. Herci se mohou spojit a žalovat producenta, a bůhví, jak to dopadne. Vezme vám to čas, energii a peníze… Je to boj s větrnými mlýny.
Dá se na volné noze plánovat finanční život?
Peníze jsou na to, aby se utrácely. A až nebudou, já se nebojím jakékoli práce. Vím, že Ordinaci budu točit do listopadu a kdybych si ukládala honoráře, žila bych za ty peníze celý příští rok. To ale není můj případ.
Stala jste se hvězdou televizního seriálu. U lidí v obýváku jste jako doma. Je v tom něco nevratného?
Myslíte v běžném životě? Necítím omezení, protože ho nechci cítit. Postava doktorky Gity, kterou hraju, zásadně odmítá kouření, a když mě divačky vidí kouřit, říkají si asi ledacos. Ale já mám svůj život, nechci se přizpůsobovat.
Lze mít v takto nenáročném seriálu požitek z herectví, anebo je to jenom rutina?
Mě například fascinuje Veronika Jeníková. To je úchvatná herečka. Obyčejně točíme tak dvě stránky textu v kuse dejme tomu o pěti lidech a režisér se pokaždé snaží na závěr o nějakou pointu. Co udělá? Najede na Veroničinu tvář. Tak končí každá druhá scéna a její škála emocí je nevyčerpatelná. Vždycky probudí napětí, zvědavost, co si zamane. Víte co je to za sílu přitáhnout celý štáb, aby se při »koprování« na vteřinu zvědavě koukl na monitor, jak to udělala tentokrát? Taky je požitek sledovat, jak herec zpracuje jeden suchý řádek textu. Třeba Roman Zach, který umí dostat do banálního dialogu nadsázku, sebe- ironii. To je u mě herectví! A tak bych mohla pokračovat: hodně dlouho a o všech kolezích.
Vyprávíte o tom s takovou rozkoší, že si říkám, jak užitečný by seriál byl, kdyby v titulcích u jmen herců stály jejich role na jejich domovských scénách. Byla by to dobrá reklama.
Dobrý nápad. Mé muzikály, Zachovy temné hry v Divadle Komedie, Langošův Caligula nebo Hamlet, Prachařova Duše - krajina širá… To by diváci koukali.
Způsobuje televizní herectví vyčerpání jiného druhu než v divadle?
Namáháte jiné svaly. A protože, jak jste řekl, je to nevratné, už nic nemůžete změnit, je to dost stresující. Koncentrace vyčerpává. Přesně vím, kdy scéna začne fungovat a text ožije. Je to tehdy, když režisér řekne stop, a já vůbec nevím, že jsem hrála, a to se týká třeba i scény mého nahatého milování. Jako by někdo vystřihl pět minut mého života. Bylo to pravdivý, ani jsem nevěděla, že hraju a bylo mi i jedno, co bylo vidět. Těch pět minut jsem byla skutečně Gita Petrová.
Putujete někdy do Mekky muzikálů, do Londýna?
Když je čas. Naposled jsem viděla We will Rock You. Úchvatná pocta Queen, dokonale napsaný muzikál. Po každé větě se smálo šestnáct set lidí. Všichni na jevišti byli geniálně na svém místě. Nebyla tam chyba.
Je to v penězích?
Hrají o život, na sto čtyřicet procent, protože venku čeká na jejich místo deset dalších. Poprvé vás upozorní na chybu, podruhé dostanete pokutu, potřetí výpověď. Proto je platí tak královsky (na rozdíl od nás), aby k nim mohli být tak nemilosrdní. Taky z nich pak dostanou maximum. A lidi si tam daleko víc své práce váží. Kamarád dělal company ve Vídni v Jekkyllovi a Hydeovi, během večera zazpíval tři velká sborová čísla a pronesl dvě sólové věty. To byl obsah jeho role a dostal dvě stě euro za představení. Za rok si vydělal na byt a auto. Tady v company tři měsíce bezplatně zkoušíte, pak dostanete osm set korun za večer, jste tam denně a ve třiceti jdete »do důchodu«. Navíc, tady se ocitnete v nějaké škatuli a už v ní uvíznete. Tak proč byste se dál učili stepovat, šermovat, když víte, že vám stejně nikdo nedá větší šanci? Není snazší natočit reklamu, kde za třicet vteřin dostanete víc?
Vydělá si v Čechách na byt a auto aspoň sólista?
Ne.
Získala jste dvě ceny Thálie. Je to podobné povzbuzení, jako když vám choreograf řekne, potřebuju tě?
Když získáte cenu odborníků, je to pochvala. První jsem dostala za Kristiána s přihlédnutím k Chicagu, a té si hodně vážím, protože nikdy nezapomenu na těžké dvojí zkoušení - jedno v Brně a jedno v Praze. Když se tolik lidí v kolegiu shodne, že jeden herec byl v něčem nejlepší, to je něco. Jiná věc je, že zodpovědnost, aby člověk dostál své dobré pověsti, velice tíží. Na každé zkoušce se na vás kolegové dívají touto optikou a lidi si říkají, dostala cenu, tak se na ní půjdeme podívat. Ať se ukáže.
Co dělá muzikálový herec, když stárne. Má noční můry?
Nemám obavu. V Sunset Boullevard je třeba role pro šedesátiletou obstarožní herečku. Jedinou povinnost, kterou mám, je udržovat se do té míry, abych pořád dokázala nabízet něco nového a aby se na mě dalo koukat.