Ačkoliv herečce Daniele Šinkorové vyneslo hostování ve zpěvohře Národního divadla v Brně v retromuzikálu Kristián Cenu Thálie, zůstává jejím hlavním působištěm Praha. Začínala zde s Draculou, hrála několik rolí v Pomádě, na konto si nedávno připsala i part Velmy v divadelní verzi muzikálu Chicago a po republice podniká společně s mladými muzikálovými herci koncertní turné Velká muzikálová show.
Změnilo se od udělování Cen Thálie něco zásadního ve vašem životě, ať už v profesním nebo soukromém?
Myslím, že ne. Jelikož jde o prestižní cenu, objevilo se mé jméno v médiích, což skutečně hodně napomohlo k tomu, že přišlo víc nabídek, ale rozhodně mi je nikdo neservíroval na zlatém podnosu. Nedostala jsem žádný scénář s tím, že budu hrát hlavní roli. Spíš jsem absolvovala daleko větší množství castingů a konkursů než dříve, protože si mě už lidé z různých projektů sami našli a přímo mě oslovili, což je příjemné. Dostala jsem ale také pár kopanců, protože v Čechách platí - Získala jsi cenu? Tak dostaneš hezky přes krk! Vidím to asi padesát na padesát. Nejde jen o to dobré, protože ocenění přináší také komplikace, a samozřejmě větší zodpovědnost.
Oslovují vás lidé? Připadáte si jako populární člověk?
Ne, taková sláva to opravdu není. Není to o tom, že bych šla po ulici a někdo mě, nedej bože, poznal. Hraji divadlo, a jelikož vystupuji většinou v parukách, vypadám na jevišti trošku jinak než v civilu, a to mi vyhovuje. V roli a se scénářem v ruce jsem v pohodě takřka v čemkoliv, ale jinak jsem introvert a mám- li vystupovat sama za sebe, necítím se úplně ve své kůži. Považuji však za příjemné, že se o mě zajímají média, protože mohu propagovat svou práci, své kolegy a divadlo.
Pocházíte ze Slovenska, studovala jste muzikál v Brně a nyní působíte převážně v Praze. Musí skutečně všichni mladí umělci odejít do Prahy, aby si jich svět všiml?
To je těžká otázka. Já odešla do Prahy, protože mám pocit, že je tam nejvíc pracovních příležitostí i větší množství finančních prostředků, které muzikál rozhodně potřebuje. V Praze také můžete projít různými soubory a vyzkoušet si různé styly práce. V Americe se také hraje skvělé divadlo hned v několika státech, ale stejně se všichni sejdou na Broadwayi. Rozhodně tím však nemyslím, že se v Praze hraje muzikál nejlíp. To není pravda. Já se ráda jezdím dívat na představení do Uherského Hradiště, Plzně i jiných divadel. V Praze je jen víc šancí, financí a tím pádem i větší motivace.
Chcete se do budoucna věnovat výhradně muzikálu, nebo vás lákají i odbočky k televizi, filmu...?
Zajímá mě všechno. Muzikál jsem chtěla studovat od čtrnácti let, protože má tak velký rozptyl. Pořád na sobě musíte pracovat a učit se něco nového. A nemusí jít jen o muzikálové představení, můžete hrát černé divadlo, vyzkoušet si práci s loutkou, v rozhlase nebo v dabingu. Dokonce jsem jeden čas byla novinářkou. Všechny tyto věci jsem absolvovala a ohromně mě baví. Zatím mi chybí film, tak chodím na různé castingy. Muzikál je jakýsi způsob kalokagathie, což je dokonalost ducha i těla a vzájemná sounáležitost obého. A o to mi v životě jde.
Televizní práci jste si vyzkoušela při natáčení nových dílů seriálu Nemocnice na kraji města, kde budete hrát lékařku, přítelkyni Arnošta Blažeje. Jak jste se k seriálu vůbec dostala?
Na tuto otázku už mám připravenou veselou historku: Někdo mi vyprávěl, že pan režisér Hynek Bočan byl zrovna v hereckém rejstříku na Kavčích horách, a když hledal někoho pro Nemocnici, vypadla na zem má fotografie. On na ni ukázal a řekl: Tak tuhle mi přiveďte! Prý mu odvětili, že jsem jen muzikálová herečka, ale on jinak nedal, a tak mě pozvali. Absolvovala jsem asi hodinu a půl dlouhý konkurs, kde byl jen pan Abrhám, režisér a já. Bylo to tehdy strašné, ale za měsíc mi zavolali, že si mě režisér vybral.
Měla jste Nemocnici na kraji města ráda už jako dítě?
Strašně! Některé věci znám nazpaměť. Dívala jsem se pokaždé, když seriál vysílali, takže jsem ho viděla asi čtyřikrát.
A postavu Arnošta Blažeje jste tehdy chovala v srdci?
Ne, ne! Vždycky se mi samozřejmě líbil jako chlap, ale byla jsem na něj jako dítě hrozně naštvaná. Vychovávali mě v tom, že člověk má být věrný, má milovat svoji manželku a nepodvádět ji, a nemohla jsem Blažejovi odpustit, že tak zlobil. Hodně si ho proto pamatuji.
Hrajete v Kristiánovi. Máte ráda naše pamětnické filmy?
Musím se přiznat, že spíš tíhnu ke starším filmům z Ameriky. Mám ráda Audrey Hepburn a miluju Marilyn Monroe, z níž se stal neuvěřitelný fenomén. Přesně do gusta se mi proto ve zpěvohře trefili už tehdy, když mě obsadili do Sugar. Od té doby sbírám o Marylin Monroe knížky a intenzivně se o ni zajímám. Myslím, že dokázala něco, co od té doby nikdo - vytvořila mýtus. A rozhodně podle mého nebyla tak hloupá, jak všichni říkají. Kdybych měla jmenovat jeden film za všechny, v němž mě zcela uchvátila, asi bych vybrala Páni mají radši blondýnky.
JANA PETRÁKOVÁ