Dvojnásobná držitelka cena Thálie za muzikál Daniela Šinkorová pochází z napůl umělecké rodiny. Její maminka je loutkoherečka. Má o 11 let starší sestru Janu. Jako malá hrála na piano, flétnu, bicí, chodila na klasické i společenské tance a do sborového zpěvu. I když si Danielin tatínek přál, aby z ní byla lékařka a nebo architektka, a dokonce i uvažovala o tom, že by šla studovat vysokou chemickou, její kroky vedly úplně jiným směrem. Vystudovala hudebně-dramatický obor na konzervatoři v Bratislavě a muzikálové herectví na JAMU v Brně.
OD ZAČÁTKU V JEDNOM KOLE
„Když jsem končila Bratislavě, dělala jsem talentovky na JAMU do Brna a současně konkurz u pana Bednárika.Tím pádem to tak nějak vyšlo, že v prvním ročníku na JAMU jsem zároveň začala hrát na Nové scéně v Bratislavě. Bylo mi sotva 19 let. Na JAMU mě také oslovili z Mahenova divadla v Brně.Tam jsem se představila jako Sugar ve hře „Někdo to rád horké“. V této hlavní roli jsem i absolvovala. S panem režisérem Bednárikem jsem potom dělala Sweet Charity. Dále jsem v „Mahence“ ještě hrála v představení „Ples v hotelu Savoy“ a „Kristián“,za kterého jsem dostala Thálii. Byla to krásná spolupráce.“
Ale muzikály teprve čekaly…
„Asi bych měla začít u Draculy. Po skončení studia na JAMU jsem se „vydala do světa“, v Praze se přihlásila do konkurzu na Draculu a uspěla. Bylo to v roce 1993, páni, už je to třináct let! Ale nějaké zkušenosti z pražských scén už jsme měla. Vystupovala jsem třeba s ostatními z našeho ročníku po dvě léta ve muzikálu „Bastard“ v Národním divadle v Praze. Hráli jsme před vyprodaným hledištěm a bylo to moc krásné. A se stejnou partou lidí jsme dělali i na Křižíkově fontáně „Sen noci svatojánské“.Z těch představení se točila i CD, takže jsem už během školy zažila i práci v nahrávacím studiu.“ Po Draculovi jsem dostávala další role, a vždycky se v nich objevily y nějaké muzikály. V tom prvním období to byl Ježíš, zakrátko následovaly, Vlasy, Mise a plno dalších. Bylo jich hodně, mám to někde sepsané, ale že bych nad tím každý den seděla a studovala, abych žádnou nevynechala, to ne. Chtěli po mně činohru a pracovala jsem i s baletními mistry, kteří dělají choreografie v klasickém baletu, takže jsem se toho opravdu dost naučila. A za ty šance jsem skutečně vděčná.“
Za kterou nejvíc?
„Kabaret! Ten slavný muzikál, víte? To je moje vysněná role. Obdivovala jsem a vlastně stále obdivuji Lizu Minnelliovou, o které jsem psala diplomku, společně s Barbrou Streisandovou a Shirley Mc‘Laineovou, což jsou tři velké herečky, které filmový muzikál podstatnou měrou ovlivnily. To jsem chtěla hrát, to chtěla hrát každá holka, kterou znám, přičichla nějak k divadlu a umí trochu zpívat. Po tom všechny toužíme a mně se to povedlo. A snad i dobře… Když jsme začali zkoušet, kolegové říkali: „Vždyť to jsi ty!“. Nesouhlasila jsem s nimi, ale čím déle to hraju, začínám si přiznávat, že jsem hlavní představitelce v něčem podobná. Na té hře je velmi příjemné, že po každém odehraném představení najdu ještě jeden smysl. A ještě jeden a stále jdu hloub a hloub a stále je to pro mě nové. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to tak.“
Jen malá ukázka repertoárové šíře nadané Daniely: Pokrevní bratři - klasická muzikálová role, náročná pěvecky i herecky. Miluji tě ale… velká činoherní role. Kočky - mimořádně náročné tanečně. Nechce říct, kde se cítí nejlíp, ale na chvíli se přece jen zdržíme u Miluji tě. Na programech je Miluji tě, ale… uváděno jako hudební komedie a tak je to označované i v Americe.
„Komedie znamená, že hrají činoherci, hudební znamená, že se tam hodně, opravdu hodně zpívá. Ale není to zpívání lehké, protože se to skládá z mnoha roliček. Každá z nich je zpívaná jiným rejstříkem, jiným stylem a v jiném kostýmu. Je tam swing, jazz, country i opereta a je to opravdu náročné. Ale o to víc nás to baví. Sešli se tam tak úžasní lidé (Miška Badinková, Roman Vojtek, Lumír Olšovský, Petr Vondráček), že je hřích to nevidět.“
Snad smíme prozradit, že s Romanem Vojtkem je ještě nedávno spojovalo mnohem víc než jen muzikály. Ale po klukách prý začala pokukovat už ve školce…
„Zamilovala jsem se do dvou současně. Jeden byl blonďák, druhý tmavovlasý a oba se skvěle doplňovali. Vždycky když si ostatní děti hrály, šli jsme nenápadně za školku. Tam jsme napodobovali kapelu Modus a já byla Marika Gombitová. Od nich jsem dostala první pusy.“
ČESKY, SLOVENSKY, ANGLICKY…
Daniela Šinkorová mluví krásnou češtinou. Má ještě vůbec možnost promluvit si svou mateřštinou, slovensky?
„Mám, zaplať pánbůh, protože tady je hodně kolegů Slováků. Musím se až smát, jak vždycky okamžitě přepínám. Slyším prostě slovenštinu a neumím na toho člověka mluvit česky. Totéž s angličtinou a totéž zase zpátky s češtinou. Ale je fakt, že kdybych si teď měla stoupnout na jeviště a odehrát nějakou roli ve slovenštině, budu mít problém. Musím přiznat, že v 99 procentech svého života, jak profesního tak soukromého, mluvím česky. A praví Slováci to už samozřejmě poznají. Slovní zásobu člověk sice neztratí, ale je tam přízvuk. Zatím mi to profesně nevadí, protože na Slovensku teď nepracuju. Kdyby mě ale někdo oslovil s pracovní nabídkou, jsem schopná to vrátit zpátky. Musela bych na tom ale pracovat a vynechat na nějaký čas češtinu.“
Žádná nabídka ze Slovenska?
„Jednu, hrozně hezkou, mám a musím se rozhodnout, jestli ano nebo ne. Jenže momentálně mám tolik práce, že jenom odjet na Slovensko za mámou na jeden den je problém. Když nehraju večer představení, tak natáčím ve studiu, dělám turné k nové desce, nebo jedu někam daleko. Když jedeme zpívat do Ostravy, tak to zabere dva dny.“
O desce zatím ještě nebyla řeč, takže by to asi zasloužilo podrobnější vysvětlení…
„To ano, není to totiž běžná deska. Alespoň já tomu neříkám moje druhé sólové CD. Impuls vyšel od mého vydavatele. Pět let jsem se objevovala v pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou. Pro tenhle pořad vzniklo mnoho nahrávek a je škoda je nepoužít. Jsou to všechno coververze slavných hitů, některé trochu předělané.Celé CD je v duchu filmových a televizních muzikálů. A jmenuje se Daniela Šinkorová Muzikál -film - televize. Některé nahrávky vznikly skutečně pro televizi. Třeba jestli si vzpomínáte na píseň Massachusetts, tehdy to zpívali tři kluci a je rarita, že to nazpívala ženská. Je s původním textem z roku 1968 napsaným pro Vaška Neckáře. A pro další písně vznikly krásné nové texty. Třeba duet „Money, Money“ z muzikálu Kabaret, který pro mě a Jirku Korna geniálně přeložil pan Zdeněk Borovec. Jsem moc ráda,že jsem mohla nazpívat tyhle světové hity s českými texty. A jestli se bude líbit? To nevím. To ať posoudí lidé, kteří si ji koupí.“
THÁLIE NAVĚKY
Získat dvakrát prestižní ocenění za muzikál, to se ještě nikomu nepovedlo. Jaké bylo čekání na vyhlášení letošních Thálií?
„No to byl hrozný nervák. Přijela za mnou do Prahy maminka, viděly jsme se po půl roce. Já jsem ráno musela na natáčení rozhlasového pořadu Tobogan. A maminka se ráno vzbudila a zjistila, že nemůže chodit. Ona má podobně jako já zničený meniskus. Jenže když jsem jí dotáhla těch 500 kilometrů do Prahy, tak jsem se hrozně bála, aby zvládla to, kvůli čemu přijela. Aby se mnou na ten přímý přenos do Národního divadla mohla jít. Je jí téměř 65 let. Ale je to hrdinka, která nechodí k doktorovi, takže si doma ty rány vylíže a začne chodit. Stejně tak to dopadlo s tou nohou. Večer jsem maminku musela vodit po schodech a fakt jí to hodně bolelo. Dělalo jí problém odsedět v divadle celý přímý přenos. A já se starala a měla jsem o ní strašný strach.A tím pádem jsem měla myšlenky úplně jinde než na samotné vyhlášení. Po přenosu jsem musela maminku odeslat taxíkem domů a na oslavě se mnou nebyla.“
Ale radost jste měla, ne?
„A jakou! Je to krásné ocenění. A je o to hezčí, že je to podruhé. A navíc za roli, kterou jsem si vysnila. Nebyla jsem nervózní, jestli to vyhraju nebo ne, protože už jednu mám doma a tu mi nikdo neodpáře. Prostě už jsem nositelka Thálie, a i když mi bude šedesát, pořád budu nositelka Thálie!“
Danielu známe nejen z televizních pořadů Jsou hvězdy, které nehasnou, Go Go Show, Ssilvestrů a mnoha dalších, ale i ze seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, kde si s chutí zahrála roli mladé doktorky Nadi Šulcové. Chystá se něco dalšího?
„Po náročných kamerových zkouškách mě vybrali na jednu ze tří hlavních rolí seriálu Ordinace, který od června do listopadu natáčí TV Nova.“ (A zase bude hrát doktorku zase milenku ženatého primáře!)
„Nemocnice nebyla mou první zkušeností s televizní prací. Mám za sebou řadu rolí na Slovensku, byly to převážně pohádky, některé se reprízují dodnes. Takže kameru už jsem potkala. I televizní či filmový styl práce, kdy se točí po jednotlivých obrazech. Je ale pravda, že seriál tohoto rozsahu a takhle veliká role přináší problém s vývojem postavy. Když se na začátku natáčení dělá osmý díl a na konci první, je hodně náročné si to všechno v hlavě srovnat. Naštěstí mi hodně pomáhal pan Abrhám a s panem režisérem Hynkem Bočanem jsem si také skvěle rozuměla. Ale chyběla mi vazba a reakce publika. Na divadle ji má herec okamžitě, televizní seriál se dokončuje několik měsíců a na konci může být všechno jinak. A někdy se dost divíte.“
Stala jste se slavnou? Poznávají vás lidé na ulici? Přišla jste o soukromí?
„Popularita tohohle typu se naštěstí nedostavila. Já jsem docela plachý člověk, nevím jak bych to zvládala. Navíc jsem v Nemocnici vypadala jinak, měla jsem jiný nos, nebyla nalíčená, měla jinou barvu vlasů. Spíš se mi tedy stávalo, že když jsem někomu řekla, že jsem hrála doktorku Šulcovou, reakce byla: To jste vy? Jste nějaká moc mladá, v seriálu vypadáte úplně jinak. Ale myslím, že alespoň moje jméno lidé zaregistrovali. A tomu jsem ráda, to je k nezaplacení.“ Snad si její jméno zapamatujete i vy.
Připravil: Zdeněk Rosenbaum Pharmanews.cz