Narodila se v Nitře. Ve čtrnácti odjela do Bratislavy, kde absolvovala konzervatoř, hudebně-dramatický obor. Pak se posunula dál na západ, do Brna, kde vystudovala JAMU. Po úspěšném konkurzu následoval přesun ještě více na západ – do Prahy, kde zpívala v Draculovi roli Nymfy. Po deseti letech v Praze je již zcela domestikována. Mluví krásnou češtinou. Momentálně ji můžeme vidět a slyšet v hlavní roli muzikálu Chicago v Hudebním divadle Karlín, v Blaníku hned ve dvou muzikálech – Miluji tě, ale... a v Pokrevních bratřích, kde hraje hlavní roli paní Johnsovou, matku osmi dětí. Plzeňané si ji užijí v Kabaretu v roli Sally Bowlesové v divadle J. K. Tyla (další nominace na Thálii). Hraje také v zatím jediném činoherním představení – Pozvání na večírek v pražském divadle Skelet, a hlavně v muzikálu Cats.
Rozhodovala jste se dlouho – vzít tak náročnou roli?
Vzala jsem ji přesto, že v mých jednatřiceti letech je to nejnáročnější role z těch, které jsem kdy dělala, celé tři hodiny se nemluví, jen zpívá a tancuje, hraju kočku Demeteru. Jsem šťastná, že v něm mohu být a tak si zkusit zase něco nového.
Pro muzikálové herce je obrovská pocta hrát v nejdéle uváděném muzikálu na světě – v Cats. Kdo vás vlastně objevil?
Pan režisér Bednárik. V devatenácti jsem zpívala coby novicka na nové scéně v Bratislavě a hned hlavní roli v muzikálu Grand Hotel, kde jsem hrála se Soňou Valentovou, Števem Skrúcaným, Jankem Galovičem. Začalo se o mě psát, točila jsem v televizi, přicházely nabídky na další role. Já se ale rozhodla, že dám přednost studiu JAMU.
Jak se na to tvářili vaši kolegové? A co následovalo?
Brali to, jako že jsem se na ně vykašlala, asi byli naštvaní. Když se ale na mě pak v Brně přišli podívat z Národního, tak už v prvním ročníku jsem dostala roli Sugar v muzikálu Někdo to rád horké. S touhle rolí jsem i absolvovala vysokou. Hrála jsem ji celkem osm let, vždy před plným hledištěm. Pak jsem s Národním v Brně spolupracovala i během celých studií – přicházely muzikálové role: Ples v hotelu Savoy, Sweet Charity... Skončila jsem tam předminulý rok v Kristiánovi, za kterého jsem dostala Thálii. Takže Brnu mám být za co vděčná.
Ví se, že úspěch máte i u mužů. Známý je váš vztah s Romanem Vojtkem. Chce se vám o tom mluvit?
Když se ptáte... S Romanem jsem chodila celou vysokou. Byl to můj spolužák a první velká láska. Ve chvíli, kdy se nám ten vztah rozpadl, chtěla jsem od základů všechno změnit, proto jsem se odhodlala na konkurz do Draculy. A když jsem ho vyhrála, ze dne na den jsem se odstěhovala do Prahy. Musela jsem začít od znova. Dost mi tehdy pomohli rodiče.
Byl pro vás rozchod bolestivý?
Jemu se stalo, že se prostě zamiloval do jiné kolegyně z divadla. Oba jsme to obrečeli. Řekla jsem mu ahoj a půl roku jsem nosila smutek – až jsem si nakonec černou oblíbila. Kvůli tomu našemu rozchodu jsem dokonce odložila státnici. Trpěla jsem, ale dneska už ne. A jsem ráda, že jsou z nás dneska dobří kamarádi a skvělí kolegové.
Bez koho, čeho nemůžete být dnes?
Bez postele. A bez rodiny. Můj ideál je šťastná a zdravá rodina. Je jedno, budu-li mít dětí pět, jedno, nebo jestli budu vdaná či svobodná matka. Víc ale ze mě nedostanete. Své soukromí si hájím.
Ke svatbě se tedy neschyluje?
Ti, co to ode mě očekávají, se načekají.
Ale váš ideál prozradit můžete, ne?
Mám ráda chytré, vtipné chlapy, a je mi jedno, jak vypadají. Musím vidět, že mají vkus a umí se o sebe postarat. A také že by se uměli postarat i o mě. Ale to se většinou pozná až později. Na mužským mě nejdříve zajímají oči, úsměv, jak mluví, všímám si rukou a hlasu. Zjistila jsem, že odpudit mě může například nepříjemný hlas. To jsou takové ty vnější ukazatele. Teprve pak zjišťuju, jestli má charakter, jestli mě dokáže bavit, anebo jestli se s ním nudím. A také jestli myslí na někoho jiného než na sebe. Ale zajímají mě i takové ty věci, jak se chová k ženám. Hlavně mám ráda chlapy, kteří nekecají a raději dělají. A pak ještě několik důležitých věcí: empatie, tolerance a musím si ho vážit a on mě...
Co považujete za smysl svého života?
Všechno, co dělám, chci dělat co nejlépe. Samozřejmě že ne vždy se mi to daří, a tak smyslem mého života je být se sebou po- řád nespokojená, abych mohla na sobě neustále pracovat. Proto mám ráda muzikál, obsahuje činohru, zpívání i tanec, a všechno by mělo působit vyrovnaně, dobře zvládnuté. Ale tato kritéria pro mě platí i v soukromém životě.
Bydlíte ve svém nebo se svým?
Bydlím v krásném podnájmu. Pro Slovenku je tady těžké sehnat půjčku nebo hypotéku na vlastní bydlení, a tak bydlím celkem ve svém třináctém podnájmu. Už s Romanem jsem se v Brně na vysoké často stěhovala. Tady jsem poznala už několik čtvrtí – Dejvice, Nové Město, Krč, Prosek... Myslím, že málokdo má takhle zmapovanou Prahu. Má to tu výhodu, že v Praze se už neztratím.
Co jste si ještě nezkusila a zkusit byste chtěla?
Bavilo by mě někoho nadabovat nebo chvíli dělat moderátorku v rádiu. A jednou, až budu nosit bačkory, napsat knihu. Zatím v sobě shromažďuji příběhy.
Jaký pohyb vám dělá dobře?
Salsa. Mám kubánské i jiné latinskoamerické kamarády, kteří mě ji naučili. Oni totiž mají jiné myšlení. Jsou horkokrevní, baví mě mezi nimi být. Salsa mě jednoznačně oslovila. Jinak moc nesportuju, protože tanec a vůbec divadlo mi jakýkoliv další pohyb vynahrazuje.
Celou dobu našeho rozhovoru tak přemýšlím, v jakém znamení jste zrozena?
Jsem Kozoroh, ale nikdo by ho ve mně neuhodl. Když mě však někdo pozná lépe, říká, že mám všechny jeho typické vlastnosti – ctižádostivý, pesimista, samotář, citlivka. Myslím, že mě vystihuje i to, co se o kozorozích říká – pomalý jako pavouk, který dokáže čekat strašně dlouho na svou kořist, až se ta kořist lapne sama.
Text a foto: Josef Louda