V současné době si tvář Daniely Šinkorové většina národa spojuje s její rolí v seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.Ne každý už ovšem ví, že je také laureátkou Ceny Thálie 2002 za mimořádný výkon v roli Zuzany v muzikálu Kristián. Daniela Šinkorová hraje, zpívá,tančí a rozhodně netrpí přebytkem volného času.Z rodné Nitry se definitivně přestěhovala do Prahy a jen velmi bedlivý posluchač by v její češtině našel nepatrné stopy slovenštiny.
Pomohla role doktorky Šulcové v Nemocnici ve vaší profesní dráze?Valí se na Vás další nabídky?
Dostávám je,to ano,ale ne v oboru činoherním. Spíš si mě teď zvou jako hosta do různých pořadů.A také dostávám víc nabídek na vystoupení jako sólová zpěvačka. Že jsem se objevila v televizi v poměrně velké roli,na mé pracovní vytížení určitě vliv mělo.
Když jste četla scénář, muselo Vám být jasné, že vás jako Naďu Šulcovou divačky zrovna milovat nebudou. Neváhala jste?
V tomhle mám jasno. Role je prostě jenom role. I kdyby to byla sebevětší mrcha. Navíc takové jsou pro herečku daleko větší výzvou, než princezna, kterou celý národ miluje. Spíš jsem sama v sobě řešila, jestli to zvládnu. Ale pak jsem si řekla, že jestli se pro mě pan režisér Bočan na konkurzu rozhodl, tak se mu zcela vložím do rukou.
Neobjevily se zlé hlasy, že balíte ženatého muže?
Od diváků ne.Ale když jsem pak natáčela nějaký televizní pořad,řekla mi paní kostymérka:,,Teď po tom,jak jste nám hezky zazpívala,vás mám vlastně ráda.Tu Šulcovou vám odpouštím“. To bylo samozřejmě v legraci. Ale chlapi mě teď mají nějak radši…..
Jak se to projevuje? Víc vás zvou na rande?
Dostávám nejrůznější nabídky. Muži si asi myslí, že opravdu jsem jako Naďa Šulcová. Což mi lichotí,protože ona měla spoustu vlastností,které nemám, ač bych je ráda měla.
Které vlastnosti?
Třeba si neumím tak stát za svým, neumím se obhájit jako ona, nemám dost tvrdé lokty. A rozhodně nejsem tak sebevědomá.
Jak se vůbec díváte na manželskou nevěru?
Jako na součást života. Jsem pesimista ,nevěřím v dlouhodobé vztahy,j aké měla generace našich rodičů. Nedovedu si představit, že spolu lidé vydrží třicet let šťastni v jednom monogamním vztahu. Možná se spolu naučí žít, ale vytratí se láska a vzrušení. Nevěra prostě existuje.
Myslíte,že má být důvodem k rozvodu?
Spíše si myslím,že lidé by spolu neměli zůstávat,když už je nic nespojuje. Zažila jsem období, kdy na tom mí rodiče nebyli dobře. Neviděla jsem je políbit se, držet se za ruce, hádali se, dokonce padlo slovo rozvod. Nakonec spolu zůstali kvůli mně. Kolikrát jsem si říkala,jestli by nebylo lepší, kdybych jezdila za tátou a měla dva domovy. Nakonec se to spravilo. Nevím, jaké by to bylo, kdyby se rozešli. Jen vím,že jsem byla nešťastná,že se hádají. Univerzální recept není. Ale myslím si,že když vztah přestane být intenzivní a láska odezní, měli by si to lidé umět říct a nezůstávat spolu z lítosti nebo kvůli dětem. Ale možná jsem naivní, protože je zatím nemám.
Hrajete jednu z hlavních rolí v hudební komedii Miluji tě,ale…..I ta je o vztazích mezi muži a ženami.Co vás na ní baví?
Tahle komedie se hraje v Americe bez přestání devět let a pořád je na ní vyprodáno. Vztahy mezi muži a ženami jsou pořád tak aktuální, že se v nich najde jak pan president, tak moje maminka,která už je dvojnásobnou babičkou, tak patnáctiletí puberťáci. Ta komedie je geniálně napsaná. Nikdy v životě jsem nezažila divadlo,kde by se lidé dvě a půl hodiny smáli. Běžně někdo z hlediště zavolá:,,Vždyť já ho(ji)mám doma!Úplně přesně!“ V lásce a trapasech jsou všichni lidé stejní. Pokaždé když potkáte novou lásku, znovu začíná stejný kolotoč emocí.
Znáte sama ten pocit-miluji tě,ale….?
Znám. Třeba maminku miluju, ale kolikrát jí odseknu tak ošklivě, že si to pak vyčítám a trápím se. Jenže to je přesně ono-miluji tě,ale maminko,ale,prosím,teď mě nech být! Už je mi třicet,tak mě nevychovávej. Znám ten pocit i s muži. Kdysi jsem si,ale jen sama pro sebe,říkala:Miluji tě,ale jsi tak slavný,že si do toho netroufám jít. Popularita jistě komplikuje vztahy. I v tom, že nevíte, jestli někdo miluje vás a nebo vaší slávu…. Mám dost dobrou rozlišovací schopnost a rozeznám, jestli se mnou někdo flirtuje jenom proto, že jsem doktorka Naďa Šulcová. Cítím v srdíčku, co je správně a co ne ,a umím být hodně nepříjemná, když poznám,že je někdo jenom vypočítavý. Ale u mě se o slávě přece nedá mluvit.
Kdo je vaším prvním kritikem když máte novou roli?
Maminka.
Je přísná?Nebo její úsudek ovlivňuje mateřská láska?
Zaplaťpánbůh přísná.Přesně v duchu onoho miluji tě,ale…..,což v překladu zní:,,Bolo to skvelé,Danka,“a následuje výčet kritických připomínek. Jsem jí za to vděčná, i když to obrečím. Vím, že to myslí dobře. Třeba:,,Joj,Danka, ty si bola strašně tučná, čo ti to ušili za šaty? A nechcela by si schudnuť o desať kilečko?“A pak mi řekne,že jsem měla strašné vlasy,a že jsem divně koukala a tohle že mi nevěřila a tamto že bylo špatně………Maminka je loutkoherečka, má kamarády mezi činoherci a na divadlo se umí podívat jako divák i jako profesionál.
Od herecké profese vás nezrazovala?
Ona ne. Ale táta ano, ten byl nešťastný. Ve škole mi neodpustil ani dvojku. Přál si,abych vystudovala architekturu nebo něco podobně seriózního.
Smířil se s tím nakonec?
Tatínek už bohužel nežije. Ještě během střední školy mi dával najevo, že tomu nerozumí, že to prostředí nemá rád. Myslela jsem si, že mi vůbec nedrží palce. Pak jsem v devatenácti letech v Bratislavě hrála první roli v Grandhotelu na Nové scéně.Vyšly krásné kritiky a já byla tak trošičku slavná. Dlouho jsem nevěděla, že si tatínek nechal zvětšit černobílou fotografii z novin na plakátový formát a měl jí vystavenou v práci. Nic mi neřekl, ale jednou,když jsem za ním přišla do kanceláře, jsem jí uviděla. Rozbrečela jsem se dojetím.Až tehdy jsem pochopila, že se s tím smířil.
Nestýská se vám v Čechách?
Ani ne. Jsem Kozoroh a to jsou samotáři.Už ve čtrnácti letech jsem odešla z domu na konzervatoř do Bratislavy,vyrůstala jsem na internátech a sama se o sebe starala.Samozřejmě občas se mi zasteskne,ale domů volám spíš dobré zprávy.Se špatnými jdu za kamarádkou nebo za přítelem.
Máte sourozence?
Mám sestru,druhou mámu,je o jedenáct let starší. Vyučuje na vysoké škole zemědělské stavby, ale k tancování mě dovedla ona. Byla mistryní Slovenska ve společenských tancích a teď má v Nitře taneční klub, který vede už asi pět let a dělá to moc dobře.
Neuvažujete založit rodinu,pořídit si miminko….
Určitě. Někdy. Ale teď, i když věk bych na to měla, se na to pořád nějak necítím dospělá. Navíc dosud nemám vybudované pevné zázemí. Když už dítě budu mít, chci být nejlepší máma na světě a to by nešlo při životě, jaký vedu teď.Taky myslím, že to puzení samo přijde a mně zatím biologické hodiny netikají.
Jste šťastná?
Člověk si obvykle neuvědomuje, že právě je…. Jsem šťastná. A vím to. Mám teď všechno,co od života chci. Jsem zdravá,mám práci,kamarády. Až se trochu bojím to říkat nahlas, abych to nezakřikla.
Jste zamilovaná?
Jsem. Ale to já pořád. Mám přítele, ale i kdybych zrovna neměla, tak pořád chci být zamilovaná.T řeba jen platonicky. Pořád hledám ten pocit,protože mi je v něm krásně.
Barbora Králová