„Nové brko“ z chirurgie Naďa Šulcová, která svede doktora Blažeje v pokračování Nemocnice. Matka osmi dětí v muzikálu Pokrevní bratři. Něžná sexy kočka v Cats či rozervaná Sally v Kabaretu… Jen zlomek rolí herečky, zpěvačky a tanečnice mnoha tváří.
Nejen na jevišti pražského Divadla Milénium, ale i na obrazovce vás diváci uvidí v roli Demetery ve světově proslaveném muzikálu Cats. Byl to váš vysněný muzikál?
Ne. Nikdy… Ani jsem si nedokázala představit, že bych právě v takovém muzikálu mohla hrát. Vždycky jsem Cats vnímala – možná to řeknu ošklivě – jako cirkus plný nejlepších artistů na světě. Prostě jsem nevěřila, že bych dokázala ze sebe dostat takový výkon, který jsem viděla v londýnském a později berlínském provedení.
Co vás tedy vedlo k tomu, že jste vůbec šla na konkurz?
Byla to zvláštní shoda náhod… O konkurzu jsem věděla a rozhodla se na něj jít až v poslední chvíli. Byla jsem uvolněná, nic jsem neočekávala. Jen jsem si říkala, že by bylo zajímavé spolupracovat s lidmi, kteří Cats připravují: muzikant Ota Baláž, původní režisér Ondřej Havelka, špičkový choreograf Pavel Strouhal. Teprve potom jsem si uvědomila, že pokud by to vyšlo, potkala by mě práce na světovém muzikálu.
Čím si vás nakonec Cats získaly?
Nikdy jsem nezažila takovou dřinu, a dodnes nechápu, že jsme to všichni vydrželi… Skoro pět měsíců zkoušení a ve finále až dvanáct hodin denně tancování, zpěvu, herectví, improvizace. Všechno mě bolelo, nemohla jsem spát, pořád jsem si opakovala, proč to dělám… Protože tuhle práci miluju!
Jaká je vaše kočka Demetera?
Sexy extravagantní kočička, úplně jiná než ty ostatní… I všechny songy, které zpívá, jsou výjimečné. Vlastně to byla jediná role, o které jsem v Cats přemýšlela. Je to náhoda, nebo snad osud, že to, po čem nejméně toužíte, se vám nakonec splní. Díky Cats jsem zažila ten malý velký zázrak, kdy diváci stojí a tleskají… Tleskají dlouho, děti na vás volají čičí, kočičko, chtějí si vás pohladit. A já najednou vím, že všechna ta dřina měla smysl.
Zažila jste takový pocit ještě u jiné práce?
Ano, u muzikálů Pokrevní bratři a Kabaret. Je zajímavé, že oba patří k poslednímu roku. Ale náročné jsou spíš psychicky. V Kabaretu hraju Sally Bowlessovou, která má tisíckrát víc energie než já a před diváky každý večer prožije život plný vrcholů a drsných pádů. Na konci každého představení jsem zničená, uplakaná, bez hlasu, zoufalá a… šťastná. Je to nádhera!
Získala jste za ni nominaci na prestižní hereckou Cenu Thálie…
Jsem šťastná, ale raději bych o tom jenom šeptala. Že bych dostala už druhou, je příliš odvážné.
Asi vás nemrzí, že jste z rodné Nitry „utekla“ do Prahy?
Já jsem vždycky chtěla někam dál na západ… Po studiích v Brně byla Praha první větší „západní“ město. (Smích.) Ne, vážně: ta touha jít dál ve mně pořád je, klidně bych odjela do Londýna, do Ameriky... Cítím tam obrovskou svobodu, možnost dělat cokoli, líbí se mi konkurence, rychlé životní tempo, člověk musí o všechno bojovat… Klidně bych se na tu cestu vydala a nevylučuji při tom, že bych mohla skončit jako barmanka.
Nebyla by to po řadě úspěchů škoda?
Já musím snít… a nechat se překvapovat – příležitostí, setkáním, sama sebou.
Dokázala byste se vrátit domů na Slovensko?
Určitě. A zrovna nedávno jsem o tom vážně přemýšlela právě u Kabaretu, který pro nitranské divadlo připravoval režisér Jozef Bednárik. Navrhl mi, zda bych v něm nechtěla hrát. Bylo by nádherné po patnácti letech, kdy se věnuji muzikálu, vrátit se do „rodného“ divadla, stát na jevišti se všemi herci, na jejichž premiéry chodím… Bohužel to ale časově nezvládám.
Vzpomenete si ještě někdy na první muzikál, do kterého jste v Praze vstoupila?
Ano. Byl to Dracula – a proti Cats prázdninová pohoda. Taky jsem v něm nehrála nějakou velkou roli, jen jednu z company. Ale ocitla jsem se v novém světě, plna nadšení, energie, nasazení, ideálů – a taky o deset let mladší. Všechno bylo tak snadné. Nebo alespoň jsem měla ten pocit… Myslela jsem si, že kdo je talentovaný, má chuť hodně pracovat a kousek toho štěstí, musí se prosadit. Skutečnost je jiná. Není to vždycky tak.
To jste nevěděla? Nikdo vás nevaroval?
Všechno člověk musí v životě zažít sám, jinak neporozumí. Showbyznys je drsný svět, blýskavé pozlátko, kde však nikomu nemůžete věřit ani důvěřovat.
Proč v tom světě tedy zůstáváte?
Abych byla opravdu šťastná, potřebuju dělat to, co mám ráda: hrát, zpívat, tancovat... A nejlépe všechno dohromady. Vždycky jsem po tom toužila. Zatím je moje touha silnější než všechno „kolem“.
Jaké bylo největší zklamání?
Že pro naši práci nejsou měřítka. Znám lidi, o kterých jsem přesvědčena, že jsou nejlepší, a přesto nejsou slavní tak, jak bych jim to přála nebo jak si zaslouží. A pak se musím naučit snášet to, že mě nikdy nebudou mít všichni rádi, ačkoliv jsem jim nikdy nic neudělala.
Jak to zvládnete?
Vždycky když mám takový problém, vrhnu se naplno do práce. Vím, že mě z toho nic jiného nevytáhne.
A co zastavit se, vystoupit, mít rodinu?
Jde to, pokud člověk moc chce. Nebránila bych se ničemu, nemám strach, že bych se zpátky nevrátila. Ale čekám, až to opravdu přijde, zablýskne se... Pak nezaváhám.
Michaela Hrušková